THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Divadlo, to je víceméně nemetalový pojem. Ale vezměte si, kolik metalových alb už se „v něm“ odehrálo, resp. kolik kapel své desky pojmenovalo právě za užití tohoto slovíčka. Kdyby se snad někdy vyhlašovala soutěž o nejzprofanovanější slovo v historii metalových textů a názvů alb, určitě by se „divadlo“ umístilo na jednom z čelních míst, ne-li na tom úplně nejčelnějším.
Také vsetínští DESERT STORM (jinak a především fungující i jako zřejmě celkem zavedený IRON MAIDEN & BRUCE DICKINSON REVIVAL) o tom dozajista vědí své. Jejich „divadlo“ má podtitulek „šílenství“ a kupodivu nás zavádí do trošičku odlišnějších vod, než by se od dablerů Stevea Harrise a spol. dalo čekat. Mohlo by to být docela určitě i tím, že projev zpěváka Jiřího Gattermayera nepřipomíná velkého Bruceho ani v tom nejmenším, nicméně tak jednoduché to zase není. Jinými slovy, čekal-li jsem od téhle kapely pod dojmem její ústřední motivace obyčejný a možná i prostoduchý heavy metal, na který u nás není zas tak těžké narazit, docela jsem se spletl. Tedy ne že by DESERT STORM holdovali něčemu zásadně onačejšímu, to ne, jen prostě projevují poměrně nestandardní cit pro věc a s ním pak přicházejí i okamžiky, které těžkému kovu rozhodně sluší. Jako v titulní úvodní skladbě, v níž zaúřaduje podivně zakroucený riff, doprovozený smutně prázdným zpěvem, a rázem máte pocit, že posloucháte solidní metalovou modernou, jež si nemusí říkat progresivní a přece nabízí hned několik smysluplných zážitků. Pohříchu se však v podobném duchu odehraje už jen „Sinuhet“ a do jisté míry i „Nevinný“, jimž rovněž nechybí náležitý punc neohmatanosti. Podle toho všeho tedy soudě, největším problémem téhle nahrávky (pominu-li místy tak trochu nemotorné texty) je nejspíš její délka a s ní související i velmi nízký počet skladeb. „Otrok peněz“ a „Introvert“ mezi nimi navíc nemohou být brány za plnohodnotné představení všeho, na co kapela má, neboť se svými tradičními riffy spíše jen vaří z heavy metalové vody, no a „Chemical Wedding“ je samozřejmě „jen“ cover verzí z Dickinsonova sólového království.
Tak. Divadlo protentokráte skončilo, opona spadla, a komu by to snad bylo málo, může si ho kompletně stáhnout na stránkách kapely. A když už tam budete, doporučuji věnovat krátký a detailní pohled nejen netradičně řešenému (a ve své podstatě jednoduchému) logu DESERT STORM, ale také zajímavému obalu celé téhle nahrávky, jenž jakoby přesně symbolizoval a vystihoval náladu, která panuje všem výše popsaným nejsvětlejších okamžikům „Divadla šílenství“. Třeba vám to do sebe také celé zapadne, ani nebudete vědět jak.
Když se ruce vytrénované nekonečným přehráváním ortodoxního „maidenovského“ materiálu vrhnou na vlastní tvorbu, nemusí to vždy nutně skončit zase u „maidenů“. A občas nemůže být ani na škodu si to také poslechnout.
5,5 / 10
Jiří Gattermayer
- zpěv
Michal Bazalka
- kytara
Jiří Skalák
- kytara
Michal Kubíček
- baskytara
David Pipek
- bicí
1. Divadlo šílenství
2. Otrok peněz
3. Sinuhet
4. Introvert
5. Nevinný
6. Chemical Wedding
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.